Povídka od Ivet

17. srpna 2015 v 20:49 | týnka |  povídky od vás
Zdravím:)

Sice už sama v csi nepíši, ale Ivet znovu začala a jsem moc ráda, že se mi ji podařilo přemluvit ke zveřejnění..Je to krásná povídka, která stojí za přečtení a věřím, že Vás potěší, kdo se sem ze CSI nadšenců/pamětníků zatoulá:) Přeji krásné čtení a Ivet moc děkuju

Dveře výtahu se s cinknutím otevřely. Vyšla z kabiny a s rukama zastrčenýma do kapes tmavě modrých kalhot pomalu procházela chodbou. Kdyby se podívala na hodinky, zjistila by, že jsou dvě hodiny v noci, ale na tom nezáleželo. Tady nikdo nepoznal, jestli je den, nebo noc. Směna střídala směnu, laboranti se střídali u přístrojů v jednotlivých laboratořích. Telefony nikdy nepřestávaly zvonit.
A co tady dělala ona? Prostě nemohla spát. D.B. jí sice nařídil dovolenou, ale nemohla jen tak sedět doma a čekat. Vydržela to dva dny a pak se nicnedělání stalo nesnesitelným. Kdyby to bylo něco platné, byla by v nemocnici u Finn, ale co tam? Byla v kómatu, nikdo nevěděl, jestli se dožije dalšího rána, natož, jestli se vůbec kdy probudí. A pokud ano, jaké budou následky jejích zranění?




Skrze skleněné stěny nahlížela do jednotlivých laboratoří a kanceláří. S každým krokem na ní doslova útočily vzpomínky. Hezké, i ty méně hezké. Když odjížděla, byla tak unavená tou vší krutostí, kterou tady poznala. Byla smutná, zklamaná, měla zlomené srdce. Přísahala sama sobě, že se sem nikdy nevrátí a přesto... Jak dlouho už to je? Dva roky? Víc? Nakonec se do Vegas vrátila. Sama nevěděla proč. Možná proto, aby si připomněla "staré dobré časy". Možná proto, že tohle místo jí tolik připomínalo Grissoma. Možná doufala, že vzpomínky na práci a společní přátelé jí připomenou něco, co se už dávno vytratilo.
Nechtěla si to připustit. Ale ať už se mezi ní a Grissomem stalo cokoliv, pořád v sobě živila malou jiskřičku naděje. Nechtěla se jí vzdát. On byl vším, co kdy v životě chtěla. Byl jejím přítelem, milencem, manželem. Její vrbou a mentorem. Vzhlížela k němu celá léta, až to nakonec přešlo v něco víc. A pak se něco pokazilo. Nikdy ho ale nepřestala milovat, jen vzdálenost, která je dočasně dělila a ze začátku se nezdála být překážkou, je nakonec skutečně definitivně rozdělila. Jak mohli jako manželé fungovat, žít, když se viděli sotva párkrát do roka? "Vždyť ani nežijete ve stejné zemi. Co je tohle za manželství?" Slova Grissomovy matky se jí vynořila v paměti. Sara měla Betty ráda, ale zdálo se, že ona nesouhlasí se způsobem života, jaký si s Gilem zvolili. Mohla by říct, že Betty byla staromódní a nerozuměla tomu, ale nakonec jí musela dát za pravdu. Jak moc byli oba naivní, když si mysleli, že to můžou zvládnout? Jen s telefonáty a e-maily? Ze začátku vypadalo vše idylicky, hodně cestovali, měli čas jeden na druhého, ale postupně kouzlo zmizelo. Vídali se čím dál tím méně, Grissom pak přijal práci na francouzské univerzitě a ona? Vrátila se do Vegas. Ale telefon prostě nemůže vynahradit skutečná setkání, doteky, polibky, přítomnost toho druhého.

Aniž by své kroky směřovala na nějaké konkrétní místo, zastavila přesně přede dveřmi, za nimiž kdysi bývala právě Grissomova kancelář. Místnost sice nebyla prázdná, ale postrádala to kouzlo. Bez regálů plných všelijakých živočichů, bez sbírek hmyzu, bez těžkých starých knih, které zabíraly většinu pracovního stolu, ta místnost ani zdaleka nepřipomínala jeho původní kancelář.
Na chvíli skutečně zatoužila potom vrátit se v čase. Znovu se procházet těmito chodbami, nosit do jeho kanceláře hlášení, novinky z vyšetřování aktuálního případu. Znovu by chtěla stát po jeho boku, když prováděl nějaký šílený pokus. Grissom byl typ zádumčivého člověka, skoro až podivína. Někdo by mohl říct, že se choval asociálně, jako kdyby se snažil vyhýbat kontaktu s lidmi. Pravda byla ale spíš taková, že si jen pečlivě vybíral ty, s nimiž chtěl trávit svůj čas. Možná působil i staromódně, ale to také nebyla pravda. Byl velice inteligentní, a pokud šlo o vědu, byl otevřený všem možnostem. A když moderní věda neuspěla, nebo mu nemohla pomoci, rád se vracel ke starým osvědčeným metodám, které málokdy zklamaly.

Aniž nad tím přemýšlela, hlavou jí probleskal vzpomínka na to, jak před necelým půlrokem seděla na židli právě v této místnosti a po vyřešení případu přiznala Russellovi a Nickovi, že Grissom už není její manžel. Vybavila si i jejich překvapené výrazy. Jen vyslovit to bylo těžké, ale skutečně se s tímto smířit? Nemožné. Někdy měla pocit, že jí to doslova zničí.
Také si, ač nerada, vzpomněla na poslední rozhovor, který tu s Gilem společně vedli. Myslela si, že právě tenkrát jejich vztah zanikl. Bylo to pár dní po Warrickově pohřbu, on chtěl, aby zůstala ve Vegas. Ona chtěla, aby s ní odjel pryč. Nemohl se rozhodnout, nebo nechtěl…
"… Mám na mysli, že dřív nebo později, v takové fázi, vztah uvadne. Naštveš se. Potřebuješ víc, než jistotu, že nejsi sama.
"Pak tedy měl prostě odejít."
"Možná nemohl. Možná potřeboval, aby opustila ona jeho."
"O kom teď vůbec mluvíme?"

Jeho výraz mluvil za vše. Nakonec odjela sama. Znovu opouštěla Las Vegas s vědomím, že přišla o milovaného člověka.

Po tolika letech, kdy se jak ona, tak Grissom báli projevit své city, si nakonec k sobě našli cestu, řekli si ano, a jak to dopadlo? Mrzelo ji, kam to všechno došlo, ale asi to mělo svůj důvod. Pravda byla, že by si moc přála jej znovu vidět, mluvit s ním, nebo jen slyšet jeho hlas. Přála si, aby jí znovu pohladil po tváři, políbil, objal… Na chvíli zavřela oči a nechala se unést myšlenkami.

Vůbec nezaregistrovala další cinknutí výtahu. Nevnímala hlasy. Stále zírala na skleněnou stěnu s jakýmsi apatickým výrazem. Na chvíli měla pocit, že ho skutečně vidí sedět za stolem v kanceláři, začteného do nějaké odborné knihy. Trochu se pousmála.

Až po chvíli si uvědomila, že tam není sama. Vycítila, že někdo stojí za jejími zády. Když zvedla hlavu a podívala se na skleněnou stěnu, viděla odraz sebe a té další osoby. Na chvíli zavřela oči a zavrtěla hlavou. Určitě se jí to jen zdá, pomyslela si. Stála jako přikovaná na místě, neschopná pochybu a nedokázala odtrhnout pohled od odrazu ve skle. Teprve ve chvíli, kdy ucítila jemný dotek na rameni, jí došlo, že opravdu nesní. Pomalu se otočila. Nemohla věřit vlastním očím. Skoro si myslela, že vidí ducha. Chtěla něco říct, ale nebyla schopná ze sebe dostat jedinou hlásku. Jej rty se sice pohybovaly, ale nevyšla z nich jediná hláska. Ve chvíli, kdy se jejich pohledy střetly, jí však definitivně došla realita. Nechtěla přemýšlet nad tím, co tu dělá. Nechtěla přemýšlet nad tím, proč se vrátil, ani jak dlouho je ve městě. Nevěděla, jak se zachovat. Jedno její já by si moc přálo, aby jí objal, políbil a to druhé mělo strach, že právě tohle se už nikdy nestane. Že je mezi nimi příliš velká propast, kterou prostě neodkážou překonat.

"Ahoj Saro." Oslovil ji nejistým hlasem Grissom.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama