Heating in grief

Heating in Grief...(5)

19. prosince 2009 v 23:14 | týnka
Krásný předvánoční večer-noc,

Vím,že jsem poprvé psala,že tato povídka bude mít 7 kapitol,ale nakonec jsem se rozhodla poslední dvě spojit v jednu.Přece jen to bude snad i silnější než rozdělené,udrží to tu "atmosfréu",stejně jsem to napsala jako celek a až po zjištění,že to má moc stránek na jednorázovku jsem to nějak rozdělila.Takže toto je můj poslední kousek.Snad se Vám tato krátká serie líbila a četli jste ji rádi.Docela to uteklo,když si to tak prolítnu zpětně.Jsem šťastná za Vaše úžasné komentáře,které mě dokázaly vždycky zahřát u srdcíčka a vykouzlit úsměv na tváři.Pohladily po duši a já jsem díky vám byla šťastnější:)I ten pocit,že jsem tím snad potěšila i někoho jiného,je k nezaplacení.Ještě trochu mého povídání a pak už vás nechám..Celý příběh měl být o vyrovnání se,se smrtí.Se ztrátou.O tom jak jsme každý jiný a zároveň jsou věci,které máme společné.O síle lásky,pochopení,bolesti.O životě a smutku jako takovém...
Takže naposledy Vám přeji krásné a ničím nerušení čtení a doufám,že to co jsem chtěla sdělit,vložit do této povídky se mi podařilo a vy jste při jejím čtení něco cítili..

10.Den

TJ

Seděl jsem vedle ní.Podepisovala papíry.Od toho večera,kdy Mark zemřel už ani jednou neplakala.Dovezl jsem ji domů,převlékl,vykoupal a uložil ke spánku.Její usedavý pláč jsem poslouchal po zbytek noci.Ráno mě už však probudila sama Pam.Oči měla malé a zarudlé.Obličej strhaný a jako by za tu noc zestárla nejméně o pět let.Hlídal jsem jí.Po dobu asi čtyřech dní,jsem s ní byl neustále,jenže na její tváři jsem již nezaznamenal slané kapičky slz.
Snažila se být oporou,jak pro mě tak pro Ellen,Clair i Erica.Neříkala jak se cítí,nedávala najevo svou bolest.A také nezmiňovala Markovo jméno.
A nyní jsem tu s ní seděl v kanceláři koronera a pomáhal jí s vyřízením pohřbu,který se měl konat již za několik málo dní.I když neplakala,netrápila se,nedávala svou bolest najevo.Tížilo mě pohled na ní více,než kdyby na mě křičela.

Den čtvrtý...(4)

19. prosince 2009 v 12:51 | týnka
Krasný den Vám přeji,

věřím,že i Vaše mysl je již o pár dní dále.Nebo tedy aspon ta má se již vidí u vánočbího stromku oklopená rodinou.I tak snad najdete trochu času a přečtetu si tuto povídku:)Doufám,že se Vám bude líbit.Že Vás překvapí.Jinak nyní je už zlom,zlom po kterém budou následovat situace,které možná svým způsobem potkaly někdy každého.Některé pocity máme jako lidé holt společné...

Zármutek je pro nás společný.Je jedním z mála pocitů,emocí,které zažíváme všichni.I když každý jinak,v jiné podobě.Přesto si každý z nás prošel svým vlastním smutkem.Nejedná se jen o smrt,na kterou truchlíme.Ne.Zármutek v nás vyvolává i život,ztráta,změna.Někdy si říkám,proč to musí tolik bolet,tolik stát za nic.

4.Den

Ellen

,,Ericu?"Houkla jsem.Chvíli na to již stál ve dveřích ložnice s kartáčkem v ruce a ručníkem kolem beder.Povytáhl obočí na znamení,co potřebuji.,,Dneska mám až noční,prohodila jsem si to s Timem.Tak jen abys na mě odpoledne nečekal."Eric se jen usmál a vrátil se zpět k čištění svého chrupu.
Spokojeně jsem se usmála a ještě více se zavrtala do příjemně měkkého materiálu peřiny.Cítila jsem jak mi vtiskl polibek na čelo,když odcházel a pak už jen mihotavé obrazy svého snu.

Den třetí...(3)

17. prosince 2009 v 7:00 | týnka
Teda Lidičky,

Vaše komentíky mě přemluvily a já nemám to srdce vás nechat čekat:)Děláte mi neuvěřitelnou radost a děkuju Vám za pocit,že jsem to nepsala zbytečně.Doufám,že Vás i tento dílek nezklame a ba naopak si jej znovu užijete:)Moc Vám děkuju:)

3.Den

Ellen

,,Ahoj Pam,nechtěli by jste s Markem zajít na večeři.Eric říkal,že už tě dlouho neviděl a to víš,má svou mladší ségru stále rád.A já bych si ráda vyrazila někam jinam,kde nebudou pacienti a vůbec,cítit dezinfekce.Dyžtak víš kde mě najdeš a nebo kam zavolat.Určitě se ozvi.Mám tě ráda,Ell."Pokecala jsem si se záznamníkem své kamarádky a vlastně už pár měsíců i své švagrové a zastrčila telefon do kapsy.

Den druhý...(2)

15. prosince 2009 v 17:00 | týnka
Zdravím Zlatíčka,

moc Vám děkuju za krásné a povzbuzující komentáře k prvnímu dílku.Nakoply mě a já se rozhodla hodit Vám sem další kousek,i když jsem původně chtěla počkat na další neděli.Ale tenhle je kratší a tolik se v něm neděje.Ale jsou zde náhledy trochu hlubší do osobností dvou postav plus navíc nová postava,která také utváří ke konci celé to "kouzlo" příběhu.Abych Vám vysvětlila a upřesnila.Tento příběh je napsaný tak,že se Vám může zdát,že se dlouho nic neděje.Že jenom poznávat postavy,jenže celá ta pointa a celé to kouzlo je na konci.Kdy si snad,jak doufám,utvoříte pomocí těchto prvních dílků určitý vztah k postavě,či postavám a pak přijde ten konec,o který mi šlo od začátku.Tak snad jen vás můžu poprosit i trpělivost,která snad bude odměněna.To záleží už na každím z Vás jak se Vám povídka zalíbí...nyní přeji krásné čtení...

2.Den

Clair

,,Nesnáším tě,tak moc tě nesnáším!Bylo by lepší kdybys umřel,než kdybys tu byl a pořád se o mě jenom staral!Sakra,já tvou pomoc nepotřebuju!Nechci ji.Už nejsem malá holka!Přestaň mě už hlídat..nech mě už žít!"Křičela jsem na svého staršího brášku Marka v jeho autě.Ještě před chvílí jsem se bavila v baru s velmi pohledným chlapíkem,který se mi představil jako Joshua,i když pochybuji,že to bylo jeho pravé jméno,a nyní sedím na předním sedadle bratrova luxusního auta a křičím na něj.

Den první...(1)

13. prosince 2009 v 12:00 | týnka
Zdravím Zlatíčka,

jsem ráda za Vaše kladné ohlasy ohledně zveřejnění této kapitolovky.Doufám,že se Vám bude líbit příběh a vydržíte snad až do konce příběhu.Čeká na Vás 7 kapitol,které na sebe chronologicky navazují.Celá povídka se jmenuje Heating in Grief(což se dá přeložit jako topení v zármutku či v žalu).Trošku Vás nejdřív seznámím s příběhem.Vypráví jej pět osob,pět různých úhlů pohledu.Snad se v tom nebudete ztrácet.(Inspiraci jsem čerpala z Greys Anatomy a Damges)Těším se na jakoukoli formu kritiky,ať už kladnou nebo zápornou.Přeji ničím nerušené čtení...

Osud je podivný pojem.Řekla bych snad i relativní.Jsou lidé jež v něj věří,doufají a na druhé straně i tací,kteří ne.Kterým slovo osud připadá zbytečné a možná i bláhové.Iracionální.
Já osobně věřím,že něco možná jako osud existuje.Že jsou chvíle,které se nám měli stát.Že jsou lidé,které jsme možná měli i potkat.Možná,že z mé strany ani tak nejde o osud jako takový,ale o víru.O víru,že existují určité jistoty.Určité body.
Možná je to,ale jen zástěrka pro nevysvětlené jevy,pro absurdní náhody.Možná..Kdo ví.Rozhodně je jednodušší svést své neúspěchy,své strasti a své ztráty na osud,nežli obviňovat sami sebe…

1.Den

Pam

Otevřela jsem oči.Drobné paprsky světla prostupovaly polozataženými žaluziemi až s obdivuhodnou silou na tohle roční období.Cítila jsem jejich teplo.Lehkost a přitom sílu s jakou dopadaly na mé tělo.Dotýkaly se nahé kůže na mých ramennou,tváři,víčkách až k bedrům,na kterých jsem měla sklouzlou saténovou přikrývku,jejíž chlad a hebkost laskala mou kůži.Trochu jsem pootevřela oči.Musela jsem je však ještě na chvíli zavřít a poté znovu zkusit otevřít.Sledovala jsem drobná zrníčka prachu poletující ve slunečním světle.Milovala jsem taková rána.Klid,vcelku i ticho a aspoň na chvíli žádné starosti.Zhluboka jsem se nadechla a přidržujíc si chladný satén u prsou jsem se otočila na druhý bok.
 
 

Reklama