Secret with passion

6. Kapitola

5. května 2010 v 18:00 | týnka
Velice se omlouvám, že zase po takové dlouhé pauze, ale nestíhám nyní. Snad mi to prominete a užijete si tuto povídku. Doufám, že Vás překvapí;)

Přestala jsem vnímat Anniin hlas, který kritizoval něčí postavu, a vydala jsem se k Ianovi, jež čekal ve svém oblíbeném voze. Měl dva, ale díky své ješitnosti a sebevědomí jezdil raději v tomto černém Lamborghini Murcielago. Více totiž napomáhalo k jeho skórování, když se náhodou nějaká žena či dívka zdráhala, či byla stále na vážkách.

5. Kapitola

15. dubna 2010 v 16:32 | týnka

Veliká omluva že až ted, ale dva týdny tu byla moje csi a pak jsem nenašla dostatek času, snad mi to odpustíte:) Přeju krásné čtení

Stáli jsme ve stínu stromů u školy. Tato část areálu byla prázdná, měli jsme tedy soukromí a klid na náš rozhovor. ,, Ian říkal, že se u tebe stavil, a když viděl čím se zabýváš, dorazil ke mně a nadhodil, že by mohlo pomoci zjistit příčinu těch pomluv a nepřízně obyvatel vůči naší rodině. Docela mě tím překvapil." Přikývla jsem a němě jej vyzvala, aby pokračoval. ,,Nejdřív jsme si mysleli, vesměs jsme v tom od mala žili, že se k nám obyvatelé Saint Marys chovají takhle kvůli rodinné anamnéze."

4.Kapitola

11. března 2010 v 12:02 | týnka
Krásné poledne,

dneska to nebudu nijak zdžovat jen jsem Vám chtěla moc poděkovat za komentáře, které mi necháváte pod povídkou. Jsou povzbudivé, dělají mi radost a taky mě nakopnou k tomu vytrvat ve psaní:) Snad tedy další dílek bude dostatečným vyjádřením díků:)

,,Iane."Pronesla jsem tiše. Můj slabý tichý hlas podtrhl to, co již stejně viděl v mých očích. Usmál se na mě. I přesto že byl arogantní a sebevědomý, ke mně se choval vždycky trochu jinak. Občas. Je pravda, že určité věci jsem mu nikdy nedokázala odpustit. Ale…

3.Kapitola

4. března 2010 v 7:00 | týnka
Ahojky Zlatíčka,

s novým čtvrtkem, nový díl Secret with Passion. Snad se Vám bude líbit, zároveň bych vám chtěla moc poděkovat za krásné komentáře a hodnocení předchozí kapitoly. No a jinak ani nevím co vím říct, tak tedy hezké čtení...

Vnitřní hlas mi radil, abych utekla, abych běžela za Loganem, pryč z tohoto místa, jenže zvědavost a náhlý příval adrenalinu mi radily pravý opak. Váhavým klopýtavým krokem jsem se prodírala skrze tiché některé malé, některé větší monumenty, přes které se převalila síla času. Lodičky nebyly zrovna ideální na běh po hřbitově, ale mě to bylo jedno. Snažila jsem se utíkat, ale stále jakoby ta osoba, co tam jen tak nečinně stála, byla pořád podivně rozmazaná a jakoby ztracená v mlze. Cítila jsem, jak mě začínají pálit plíce, jak se mi svaly stahují. Byla jsem si jistá, že tam někdo stál, pozoroval mě, a i když mi mé instinkty radily utíkat od toho, já běžela přímo do té záhadné náruče. Noha se mi zvrtla a já spadla. Narazila jsem si koleno o roh staré hrobky rodiny Parkrových. Bolelo to a taky krvácelo. Jenže stále mě něco hnalo dál.

2.Kapitola

25. února 2010 v 17:40 | týnka
Dneska již podruhé a napsoledy přeji příjemný večer,
Vaše kladné ohlasy a povzbudivé komentáře mě nakoply k dalšímu psaní. A jelikož jsem se rozepsala až moc, tak jsem nakonec tuto původně druhou kapitolku musela rozdělit na dvě. Tak zas příští čtvrtek se budete moci těšit (doufám, že těšit) na pokračování...A nyní si už užijte povídku...

Dopila jsem poslední doušek kávy, vzala tašku přes rameno a vyrazila vstříc možná svému prvnímu dni, jasně tuto školu jsem navštěvovala již několik let, ale myslím prvnímu od mého odchodu, na Saint Marys High School. Tašku jsem hodila na sedadlo spolujezdce. Nastartovala. Přišlo mi to všechno přirozené. Normální. Jako dýchání. A přitom mě svíral vnitřní neklid a nervozita. V určitém ohledu se mi dnes naskytne mnoho věcí poprvé.

Poprvé od mého útěku se setkám znovu se svými přáteli Annie, Timothym a dalšími. Budu žádat o přijetí do posledního - maturitního ročníku a v neposlední řadě, se dnes také budu muset zastavit u rodinných přátel Elizabeth a Todda kvůli pohřbu, jež se koná již zítra. Pohřeb. Nevědomky, i když to bych vlastně lhala, vědomě jsem všechny myšlenky prchající k nepříjemně bolavému tématu, potlačovala. Jenže odkládat to nelze a vyhnout se tomu jakbysmet.

Po celou cestu ke škole jsem si v hlavě probírala, vyhodnocovala a zkoušela nějak se duševně připravit na všechny ty věci, jež mě dneska ještě čekají. To bude dlouhý den. Pomyslela jsem si a zatočila na parkoviště u školy.

1.Kapitola

19. února 2010 v 15:16 | týnka
Přeji příjemný pátek Zlatíčka,

a zároveň přicházím s další, po Prologu první kapitolou povídky Secret with Passion. Jenom abych se vyvarovala tomu, že by se někdo mohl ztratit či být zmatený, tak si dovolím na úvod povědět trochu o tom co Vác čeká. Prolog bude navazovat na příběh až někdy kolem posledních povídek,fungoval nebo tedy měl jako úvod a nyní si budete moci přečíst události, které se staly před ním. To jen trochu k začátku a nyní již nebudu brebendit. Snad Vás povídka zaujme, potěší a nebude pro Vás jen ztrátou času...

První kapitola


Stála jsem před kovovými vrátky, které vždy sloužily spíše jako doplněk k domu a k dokreslení celého tohoto místa, nežli na skutečnou ochranu, pro bezpečí, a pozorovala jsem stavbu ve viktoriánském stylu před sebou. Domov. Proběhlo v mých myšlenkách s nádechem nostalgie. Smutné nostalgie.

Vzala jsem za kliku a vstoupila na pozemek. Po kamenité cestě jsem došla až ke třem schodům, které mě zavedly na verandu s houpačkou a dále přímo ke dveřím. Sehnula jsem se a z pod květináče, z kterého rostly růže pnoucí se po zdi až k oknu v prvním patře, jsem vytáhla klíč. Odemkla jsem a vstoupila do prostorné haly. Nevím, co jsem očekávala, snad nánosy prachu, pavučin, ale nic takového mě nečekalo. Ani nemohlo. Jen ticho a podivný klid visící ve vzduchu jako neviditelný, ale přesto těžký mrak, tvořily uvítací výbor. Klíč jsem odložila na stolek vedle dveří a zavadila pohledem o dřevěný rámeček. Přejela jsem prsty po tvářích svých rodičů. Tatínek držel maminku v náručí a oba se smáli. Zabolelo mě na hrudi přitom pohledu. Už nikdy je neuvidím. Pomyslela jsem si s povzdechem. A pomalu procházela místa, kde jsem si jako malá hrávala, místa kde jsem se učila, poslouchala dědova vyprávění a příběhy.

Skrz velká okna do místnosti proplouvala záře slunečního světla a já v jejich pruzích mohla sledovat drobná zrníčka prachu, jak tančí, krouží a třepotají se. Tašku, co jsem měla na rameni, jsem nechala sklouznout na podlahu v obývacím pokoji a pomalu se vydala po schodech nahoru. Prošla jsem kolem koupelny, ložnice rodičů a dalších místností, než jsem se dostala k posledním dveřím až na úplném konci chodby. Otevřela jsem je a vešla do svého pokoje. Vše zde zůstalo stejné, jako když jsem to tu opouštěla. Ztěžka jsem se posadila na postel. Rozhlížela jsem se po pokoji. Po fotografiích zarámovaných nad psacím stolem, po světlém nábytku a do modra vymalovaných stěn.

Prolog

12. února 2010 v 17:21 | týnka
Krásné páteční odpoledne Zlatíčka,

dlouho jsem přemýšlela nad tím zda-li s touto povídkou "vyjít na světlo". Nakonec jsem se tedy rozhodla, že tohle rozhodnutí přenechám Vám. Ale nemusíte se bát, jde "jen" o to, že pokud se Vám tento prolog k povídce Secret with Passion (Tajemství s Vášní) zalíbí, a třeba by jste si i rádi přečetli další kapitoly, tak tuto povídku zde zveřejním, postupně. Ona je stejně zatím v rozepsaném stavu. Tato povídka nemá nic společnho se csi tématikou. S příběhem o hodnotách přátelství, tíze našich rozhodnutí a případným stínům našich chyb Vás seznámí a postupně bude provázet hlavní postava jménem Sophie. Dál už mě moc nenapadá, co bych k tomu mohla dodat, snad jedině, že podnětem a inspirací mi byl seriál The Vampire Diaries ,ale nemusíte se někteří bát nejedná se v mém případě o žadné upíry. Doufám, že přečtení pro Vás nebude ztrátou času, ale spíže příjemným zážitkem...

Stála jsem na verandě a pozorovala, jak si sluneční paprsky probojovávají cestu skrze poslední zbytečky noci a mlhu pomalu se blížící jako tajemný, nenápadný návštěvník z lesa. Jak se temný les pozvolna probarvuje lehce načervenalou, nachovou a zlatavou barvou slunce. Milovala jsem tento úkaz již od mého dětství. Nesčetněkrát jsem si kvůli tomuto pohledu probouzejícího se dne přivstala. A nikdy jsem nelitovala. Ani dnes ne, ačkoli jsem tu bohužel stála spolu s tichým společníkem- zármutkem,a také i s další kamarádkou nesoucí jméno bolest.
 
 

Reklama