stories by me

Panenka

6. dubna 2013 v 20:38 | týnka
Ahoj všichni:)..dlouho jsem necítila takovou nejistotu a zvláštní napětí. Teda jasné, že během dne, roku, několikrát, hlavně tedy letos, kdy mě čeká mimo složení zkoušky dospělosti i pár náročných kol přijímacích zkoušek na VŠ, ale ve virtuálním světě, konkrétně tady na blogu jsem to nepocítila pár let. Tuším, že to je tak dva roky, od mého posledního článku. Na jednu stranu mám pocit, jakoby to bylo včera a na tu druhou mi to připadá jako vzdálená minulost. No nic, nechci Vás unudit hned na začátku, to možná zvládne i krátká povídka:)

Jen jsem Vás chtěla pozdravit a říct, že k psaní se vracím..ne k csi, ale k tomu mému, možná nepochopitelnému, ale snad i přesto sem tam čtivému psaní..Tohle je jednorázová povídka, na nic nenavazuje, ani není moc dějová, spíš bych řekla asi lyrická..a na úvod, na začátek a možná i na vysvětlení a přiblížení mě ideální:)
Přeji hezký zážitek:)

P.S. pokud budete chtít brzy mohu přidat další:)
P.S.2 Velké díky patří Ivet (http://stargate-samandjack-fanfiction.blog.cz/)..znovu jsem tu díky ní;)

Zapomněla psát. Zapomněla cítit.
Zapomněla žít.
Zapomněla to.
Zakázala si to.

Řekla si prostě, pryč s bolestí, s výčitkami a se vzpomínkami. Pryč s tím vším harampádím, které v ní vytvářelo jen další binec. Zmatek. Chaos. Nepořádek, na jehož úklid jí již nezbyly síly. Chuť či Naděje.

A ono to fungovalo.

Ten chlad, to ticho a ta samota.
Nic.
Nic. Žádná bolest.
Vzpomínky kdesi v nedohlednu, kdesi v mlze. Ve tmě. Pomalu se rozpadající v prach. Titěrné částečky, které již nic nespojí. Které už nevytvoří obraz. Které ztratily svůj význam, svojí hodnotu a cenu. Cenu, kterou již nechtěla platit.

Žádné pocity.
Žádný strach.
Žádná úzkost, žádný pocit sevřeného hrdla. Zoufalé výkřiky snažící se prodrat na světlo, na svět. Na to podivuhodné místo plné zášti, nedorozumění, bolesti, vzteku, špíny. Nedivme se, že zůstaly nakonec utlumené v útrobách zničeného těla. V té podivuhodné schránce, na které nám leckdy záleží mnohem více, než je zdrávo.

Účel to však plní. O tom není pochyb. I když by se nad tím možná s někým trochu zdatným dalo polemizovat.
Nemyslíš? Nemyslíte? Co říkáte?

Dokonalá a klidná. Jako panenka.
Jako alabastrově bělounká slonovina.

Panenka krásná, panenka na hraní?

Jenže jaká je taková panenka?

Víme, že Krásná. Neschopná však krásu vnímat.

Zdá se nám Klidná. Neschopná však nabídnout uklidňující, utěšující náruč. Bez odporu ji zvládá od nás přijímat, ale to je její maximum, její strop. Její plató.

Ochotná vyslechnout každičké slovo, i to nejtišší, nejbolestivější, nejtajnější slůvko, slůvečko. Sama však neschopná jediné slovo, slůvko, slůvečko vyslovit.

Chladná.
Studená.
Opravdu jako neživá.
Uzavřené ve svém vlastním žaláři, ve svém krutém vězení. V těch svých vzdušných zámcích.

Hranice

9. srpna 2010 v 19:53 | týnka
Vím, že od poslední jednorázovky uplynula hříšná doba na to, že jsem Vám slíbila, že další dílko je na cestě. A mou jedinou omluvou je, že jsem nechtěla zatím to dílko zveřejnovat. Je to vlastně dárek pro Patty, za co ona už ví. Myslím, že se navíc jedná o dost osobní povídku, která vyjímečně šla hodně, hodně ze mě. Možná proto jsem si otálela s jejím zveřejněním. Doufám, že potěší nejen ji, ale i Vás:)

Komunikace je jedním ze základních znaků společnosti a člověka vůbec. Ať už verbální nebo mimická je pro nás všechny velice důležitá. Je to všední věc, kterou používáme dennodenně. Jenže i když nám ulehčuje život, jsou jisté chvíle, jisté okamžiky, které si zapamatujeme již navždy. Které nám uvíznou v paměti a ať se snažíme sebevíc, ač zkoušíme cokoliv, nepodaří se nám je vymazat. Nepodaří se nám zapomenout. A pak tu naši schopnost komunikovat proklínáme, jelikož díky naší nešikovnosti z ní vytvoříme nástroj, který ubližuje nejen nám samotným, ale hlavně i druhým. A bohužel to převážně bývají lidé, na kterých nám záleží nejvíc. Dochází tak k nedorozuměním, která mohou vést i k veliké bolesti…

Bylo mi jedno, že prší. Že mi začínají chladnout prsty, že dlouhé černé šaty jsou těžší a těžší pod náporem nových ledových kapek deště. V tu chvíli jsem nemyslela na ten chlad kolem.

Emma stála naproti mně a upírala na mě svůj vyčítavý pohled. Byl to jeden z těch, kdy se chcete instinktivně přikrčit anebo ještě lépe schovat. Ten pohled říkal všechno, co cítila. Vyjadřoval všechnu tu zlobu a vztek.

Touhy

9. července 2010 v 13:03 | týnka
Touhy
Krásné prázdninové odpoledne:)

vím, že tu dlouho nebyla žádná povídka ode mne, stejně jako nezapomínám ani na Secret with Passion, ale ne vždy mi jde "psaní" v ruku v ruce s inspirací. Ale sem tam se poštěstí a mě přepadne múza a já se dokopu k tomu něco sesmolit. Tahle povídka vznikla vlastně už dávno (no asi tak dva měsíce zpátky), ale nějak jsem nanašla odvahu ji zveřejnit. Proto děkuji Ivče a Patty, díky kterým je tedy konečně i tu:) Možná někteří poznají, někteří ne, ale určité myšlenky a velkou inspirací mi bylo finále Grey's Anatomy. Nyní snad už jen mohu popřát hezké čtení a znáte to, ráda budu jak za kladnou tak i zápornou kritiku...

P.S.: Možná pro někoho dobrá zpráva, že brzy se možná dočkáte další jednorázovky;)


Touha. Trochu tajemné slovo, které je schopno vyvolat vzrušení. Připoutat pozornost. Zbystřit naše smysly anebo je naopak utlumit. Rozpálí nás anebo zchladí. Je to něco, co je nám společné. Něco co má každý z nás. Bez rozdílu věku, rasy či vyznání.

Smála se. Ten veselý bezstarostný smích se nesl po celém domě. Byl jako další sluneční světlo, které prostupovalo srze skleněná francouzská okna dole v hale. Čekal na ni dole, pod schody, už připraven vyrazit. Naposledy zkontroloval hodinky na svém zápěstí a houkl na ni, že už je nejvyšší čas. Chvíli na to již Ellen stála nahoře na schodišti a usmívala se na něj. Je překrásná. Pomyslel si Alex a také se usmál.

Choice

21. listopadu 2009 v 19:22 | týnka
Přišel víkend a s ním i nějaké to volno...
Tak jsem toho využila a dopsala jednu jednorázovku, která se netýká csi. Je to příběh o hodnotách, dalo by se říct. O tom čeho všeho jsme ochotni se vzdát. Co dokážeme obětovat na záchranu druhých-pro jejich štěstí. Doufám, že se Vám to bude po tak dlouhé pauze líbit a nějaké ty chybky mi i prominete...přeju ničím nerušené čtení...

Každý z nás máme nějaké ty jizvy.Liší se.Člověk od člověka-duše od duše.Máme je na různých místech.Různě hluboké.Různě bolavé…
Jsou jako tajné mapy našich osobností-obrazce všech starých ran.Některé se zahojí a nám po nich zůstanou jen drobné jizvičky.Jenže jak se vypořádat s ranami,které se nehojí…

Opírala jsem se dlaněmi o kamennou zídku balkonu.Chladný podzimní vítr mi ovíval tvář,čechral dlouhé černé vlasy spadající mi přes ramena až k lopatkám.Pohlédla jsem na místo pod sebou.
New York.
Krásné město žijící si svým vlastním životem.
Tisíce světel.Tisíce životních příběhů.Tisíce možných scénářů..

Hra

16. října 2009 v 11:46 | týnka
Ahojky Zlatíčka,

op dlouhé době Vám přináším další z mých jednorázovvých povídek,která nemá nic společného se csi...I tak doufám,že se Vám to čtení bude líbit a nebude to jen ztrátou času..Přeji příjemné čtení a těším se na případnou kritiku..

Hry.
Známe mnoho her-společenské,týmové,ale nesmíme zapomenout,že existují také hry,jež hrajeme jen my.O samotě.Sami se sebou.Hrajeme je,abychom si nějak zkrátili čas,aby byl život zajímavější,abychom odvedly své myšlenky někam jinam,někam kde není to důležité,to akutní-to reálné…

,,Ale no tak…ty podvádíš..to není fér.."založila jsem si ruce na prsou a našpulila,abych ještě více podtrhla svá slova,rty.Eric,oproti mě,sršil veselostí a užíval si svou výhru a nesmím zapomenout,že ještě více jej těšil pohled na mě samotnou jak se vztekám.,,Ale.."naklonil se přes stůl,namotal si pramínek mých plavých vlasů a zastrčil mi jej za ucho.,,to ti nikdo neřekl,že i život není fér.."Dokončil s úsměvem na tváři a nechal zmizet mezeru mezi námi v polibky.Nejdřív jsem se bránila,přece jen se hned nevzdám ne?Ale on věděl jak na mě…Hrací deska s žuchnutím dopadla na zem.A za nedlouho k ní připlachtilo i Ericovo tričko spolu s tím mým…

Without future

13. září 2009 v 13:45 | týnka
Ahojky Zlatíčka,

slíbila jsem Vám jednorázovku a jsem moc ráda, že jsem slib mohla dodržet. Asi trošku jiný styl psaní než obyčejně, ale doufám, že i tak nebudete zklamaní, a kdyby ano a nelíbilo se Vám to, i kritika je dobrá věc. Možná to někdo nemá rád, já sem tam ,taky ne,ale při téhle písničce jsem tu povídku psala a možná by se Vám to mohlo líbit číst zároveň s ní..no nic..nebudu držovat..Příběh je o ztrátě, o loučení a smíření.
Přeji ničím nerušené čtení...

Někdy trávíme hodně času plánováním,soustředěním se na to,co má přijít,co se má stát.Myslíme jen na naši budoucnost…
Nadechl se.Zavřel oči.Stiskl víčka pevně k sobě.Ať je to jen sen.Ať se mi to zdá.Prosím ať je stále se mnou…Ať se usmívá…Ať dýchá…Prosím...Otevřel oči.A..Nic..Stále tam ležela napojená na nejrůznější hadičky.Na všechny možné přístroje,které ji drželi naživu.Které dohlížely na její srdce,kterému nedovolovaly přestat tlouct.Které plnily její plíce vzduchem.

Zapomenout

29. srpna 2009 v 21:50 | týnka
Zdravím Zlatíčka,

mám pro Vás další jednorázovku z mé tvorby. Jako většina,i tato vznikla impulzivně-na základě určitého okamžiku, vjemu. A bohužel nebo možná bohudík-to netuším,to záleží na každém individuálně-se řadí mezi ty smutné. Snad i přesto pro Vásjejí přečtení nebude ztrátou času...

Procházela ulicí.
Do zad se jí opíral studený vítr a její kroky vytvářeli pravidelnou ozvěnu,která spolu s jejím dechem byla jediným zvukem ulice.Poblikávající světla pouličních lamp osvětlovaly chodník,po kterém kráčela.
S hlavou skloněnou procházela tou tichou ulicí,z které jako by zmizel všechen život.
Vždy tak veselý a bezprostřední dětský smích.Veselé energické hovory.Staří lidé,kteří sedávali na druhé straně ulice,kde začínal krásný park,ve kterém trávili svůj volný čas nad starými šachovými stolky,které stejně jako ti,kteří je používali,vyprávěly příběhy let minulých.
To vše najednou zmizelo.

Make your choise

21. července 2009 v 19:27 | týnka
Zdravím Zlatíčka,
tahle povídka je jen jednorázovou záležitostí a nemá nic společného se csi. Co bych k ní ještě tak na úvod řekla? Je o lidských povahách, lásce a zklamání. Inspirací mi byl jeden seriál, možná že někteří poznají, jinak je to Greys Anatomy. No to je asi tak vše..Snad se Vám bude líbit a potěší Vás..
P.S.:Písnička mi nešla vložit,tak si jí můžete pokud budete chtít pustiti aspon takto..

Seděla jsem na barové židličce a ukazováčkem pravé ruky objížděla okraj skleničky před sebou a druhou rukou si podepírala bradu.
Byla prázdná.
Stejně jako těch sedm předešlých stojících přede mnou obrácených dnem vzhůru.
Stejně jako židlička po mé levici…
Stejně jako já…
Ano,zní to zvláštně,ale já se cítila prázdná.Podivně prázdná.Věděla jsem,že bych měla cítit bolest,žal a možná,že i výčitky,ale žádný z těchto škály pocitů se ke mně nedostavil.Necítila jsem žádné ostré bodání v místě,kde jsem mívala srdce.Pozastavujete se nad tím minulým časem?Nemusíte,všechno vám vysvětlím…
Mé srdce si totiž vzal on.Patřilo mu už od našeho prvního setkání,tehdy jsem se zamilovala.Doopravdy,nefalšovaně.

Sny...

23. května 2009 v 21:57 | týnka
Zdravím Vás Lidičkové,

abych trochu zpěstřila čas než tu zveřejním novou serii povídek dávám Vám se takovou malou polopovídku-poloúvahu.Třeba se bude líbit třeba ne:)Přeji Vám příjemné čtení...

Seděla na lavičce a pozorovala dění kolem sebe.Připadalo ji jako by se dívala na nějaký film,kterého byla jen tichým divákem.Jako by všechno šlo kolem ní,jako by se čas zastavil a ona se mohla v klidu nadechnout.Zhluboka,beze strachu.

Ztracené duše

2. května 2009 v 12:56 | týnka
Ahojky Lidičkové,

nejdřív se Vám chci omluvit,že se tu ještě nebjevilo pokračování mé povídky,ale minulý týden a i ten předešlý pro mě byl celkem rušný a ne zrovna veselý,takže pokračování tu můžete čekat až příští víkend.Ale aby jste neřekli:-)tak Vám sem dávám povídku,která sice nemá nic společného s CSI:LAS VEGAS,ale možná by vás mohla zaujmout:)Ráda bych znala Vaše názory na ní..na ten příběh.No děkuju za vaši trpělivost a přeji snad hezké čtení:)

Sedím u okna.Hluboko pode mnou,asi tak o šest pater níž,po deštěm namoklé ulici kráčí mezi kapkami chladného deště tmavovláska v černém krátkém vypasovaném kabátku s bílou teplou šálou pevně uvázanou kolem krku,aby lednový mráz nedostal šanci ovanout její krk.V tmavě modrých džinech a v bílých teniskách odchází s deštníkem nad hlavou pryč.Pomalu se ztrácí z mého zorného pole a opouští tohle příšerné místo,které ji změnilo.Ji i její život.
 
 

Reklama